NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Tak nám nadešel čas na pořádnou exhumaci“, řekli si v kanceláři Nuclear Blast - a jak řekli, tak se stalo. Slavnostní událost se udála počátkem dubna tohoto roku a jejími oběťmi se staly dva zásadní pilíře švédského kovového chrámu. Jako první byla s námahou odsunuta deska s nápisem “In Flames“ a ze studeného hrobu vyzvednuta zpráchnivělá rakev označená nápisem “The Jester Race“. Ta nás však v tuto chvíli nezajímá, přesuňme se proto ke druhé kobce, ze které byl právě vytažen plesnivý sarkofág s trnitým emblémem Dissection. Bylo rozhodnuto, že krajně nepříjemné probuzení ze spánku pokoje postihne výlisek s identifikačním štítkem “Storm Of The Light´s Bane“- druhé dítko těchto pekelníků a zároveň jedno ze zásadních děl skandinávského metalu.
K mému nemalému potěšení je nová edice tohoto alba kompletně remasterovaná a navíc obsahuje i těžko dostupnou mini kolekci „Where Dead Angels Lie“. Všechny tyto skutečnosti snad pomůžou zísakt skupině kousek zasloužené slávy alespoň in memoriam. Historie Dissection se začíná psát už od roku 1989 ve městě Gothenburgu. Místní stojaté podzemní vody postupně začíná mocně čeřit trojice demopásek, jejihž úroveň pomůže získat skupině smlouvu s No Fashion Records. Z tohoto svazku zanedlouho vzniká první potomek slyšící na jméno “The Somberlain“. Nesporné kvality debutového alba však podráždí cilivé senzory všežravé kreatury Nuclear Blast, která skupinu nakonec uloví do svích sítí.
Již pod novým chlebodárcem vydávají Dissection přelomové album “Storm Of The Light´s Bane“ následované emisí minidisku “Where Dead Angels Lie“. Prodejní čísla obou počinů sice nedosahují nějak astronomických hodnot (prodejnost alb zásadně ovlivnila chabá promotion firmy!) ale u Dissection přesto vládne pohoda a spokojenost s novým albem a nic nenasvědčuje blížící se tragédii. Pak přichází šok, frontman Jon Nödtveidt je obviněn a následně usvědčen z brutální vraždy alžírského emigranta, za což inkasuje osm let nepodmíněně. Pro skupinu je to obrovská rána, ze které se již nikdy nedokáže vzpamatovat. Posmrtně je ještě zhotoven epitaf v podobě alba “The Past Is Alive“, které vychází v roce 1997 pod vlajkou Necropolis Records.
Toť suchá historická fakta, pojďme ale nazpátek k recenzovanému albu. Obsah drážek alba můžeme stručně charakterizovat jako střednětempý black/death metal, kde se standardní sound ve stylu Iron Maiden snoubí s moderní blackovou agresivitou a deathovou brutalitou. Riffy jako vytřižené z 80. let v podání deathmetalové skupiny, zahalené v temném dusivém blackovém oparu. Podobně hráli i At The Gates nebo starší Sacrilege. Když se pozorně zaposloucháme do stavby jednotlivých kompozic, nemůže nám v tomto směru uniknout jejich jistá podobnost. Základem je vždy heavymetalový riff, jehož různé variace se neustále opakují po celou dobu skladby, pak se přidávají melodie a hlavně hypnotické blackové riffy, které vytvářejí nezaměnitelnou mrazivou atmosféru. Právě díky tomuto prvku a také díky vokálu našeho kriminálníka Jona Nödtveidta, jsou Dissection všeobecně považováni za blackmetalovou kapelu.
Z tracklistu nemůžu nevyzvednou úvodní rozjezd “Night´s Blood” a hlavně šestou “Thorns Of Crimson Death” – přes osm minut dlouhý epos (průměrná délka skladeb se pohybuje kolem šesti až sedmi minut) s úchvatnou střední pasáží. Z “Where Dead Angels Lie” zaujme nejvíc titulní věc, která je zde dokonce ve dvou provedeních. Z hudebním obashem přesně koresponduje i velice zdařilá textová složka místy evokující norské mrazovládce Immortal. Černou korunu tomu všemu nasazuje skvěle ztvárněný cover alba.
Celkově tuto reedici hodnotím jako přínosnou a zcela na místě. V dnešní době bezuzdně blasfemických rychlokvašek nebo symfonických cukrátek, totiž představuje to správné oživení.
Jon Nödtveidt
- vokál, kytary
Johan Norman
- kytara
Peter Palmdahl
- basa
Ole Öhman
- bicí
1. STORM: At The Fanthomless Depths
2. Night´s Blood
3. Unhallowed
4. Where Dead Angels Lie
5. Retribution - Storm Of The Light's Bane
6. Thorns Of Crimson Death
7. Soulreaper
8. No Dreams Breed In Breathless Sleep
9. ANGELS: Where Dead Angels Lie (Demo Version)
10. Elisabeth Bathori
11. The Anti-Christ
12. Feathers Fell
13. Sons Of The Mourning
14. Where Dead Angels Lie (Album Version)
Reinkaos (2006)
Maha Kali (2004)
Live Legacy (live) (2003)
The Past Is Alive (1997)
Where Dead Angels Lie (EP) (1996)
Storm Of The Light´s Bane (1995)
The Somberlain (1993)
The Somberlain (demo) (1992)
Into Infinite Oscurity (7 EP) (1992)
The Grief Prophecy (demo) (1990)
Vydáno: 2002
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 67:21
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.